Králík domácí

Předkem domácího králíka je králík divoký žijící na Pyrenejském poloostrově. K domestikaci králíka docházelo v pozdním starověku (2. - 5. století našeho letopočtu). V českých zemích byl původně držen ve stájích s dobytkem, kde se živili tím, co vypadlo ze žlabů a jeslí. Teprve v 70. letech 19. století se začíná chovat králík ve vlastním příbytku a objevují se první (v té době importovaná) plemena. V této době se však paradoxně králíci nechovají pro užitek, ale pouze pro potěšení a zábavu především dětí. Teprve s rozšiřujícím se chovem se stává z králíka zvíře držené pro maso a kůži. Králíci jsou býložravci, tomu samozřejmě musí odpovídat i jejich jídelníček. Základem je seno, ve vegetačním období zelená píce. Přidávají se jadrná krmiva (především ječmen a oves), různé druhy okopanin - krmná řepa a mrkev. Důležité je přidávání tzv. „okusu“ - dobře poslouží tvrdý chléb, větve nejedovatých stromů apod. Králíkům podobně jako příbuzným hlodavcům stále dorůstají přední řezáky, které si musí vhodnou stravou ubrušovat. Náročnost na krmivo není velká, záleží na velikosti chovaného plemene. Pohlavní dospělost nastupuje u králíků od 6. do 9. měsíce. Po připuštění je králice březí 30 dní a po této době se narodí většinou 6 - 8 holých a slepých mláďat. Matka pro ně vytvoří ze sena a vlastních vytrhaných chlupů hnízdo. Kolem desátého dne se králíčatům otevírají oči a ve 20. dni začínají ochutnávat pevnou stravu. Mláďata odstavujeme obvykle v šesti týdnech. Králíci se dožívají poměrně vysokého věku 8-10 let, v chovu se však nechávají většinou jen do 6 let.

Národní plemena

Moravský modrý (Mm)

Patří k velkým plemenům králíků, v dospělosti dosahuje váhy přes 5,5 kg. Byl vyšlechtěn na severní Moravě kolem roku 1900. První popis plemene s uvedením standardu uveřejnil v roce 1907 Hugo Táborský Rosický a již v roce 1909 byl založen klub chovatelů belgického a modrého obra. Typickým znakem je ocelově modrá barva, pro její dokonalost nesmí být králíci vystaveni slunečním paprskům, jinak srst získává rezavou barvu. Uši těchto králíků mají délku 14-15 cm, jsou pevné se silným kořenem. Tělo je zavalité, válcového tvaru, krk silný, krátký, ale znatelný. Oko je modrošedé, drápy tmavě rohovité. Moravský modrý má dobré užitkové vlastnosti (to je u velkých plemen poměrně vzácné) - je zdravý, otužilý, rychle roste. Jeho nároky na krmivo přitom nejsou velké. Vzhledem k výbornému osvalení těla a jatečné výtěžnosti se někdy využívá i pro užitkové křížení. Pouze v některých případech mohou být potíže se zhoršeným zabřezáváním králic. Jinak jsou ramlice dobré matky s dostatečnou mléčností.

Český strakáč (ČS)

Patří ke středně velkým plemenům králíků. Dosahuje váhy 3,3 - 4 kg. Vznikl v Československu v 19. a 20. století. Již v roce 1914 byl založen klub chovatelů českých strakáčů na Žižkově. Největší zásluhu na jeho dotvoření má J.V. Kálal. Má protáhlé tělo s kratší hlavou a širokými tvářemi. Typická je tzv. německá strakatost - na bílém podkladě je černý pruh přes hřbet, černé uši, oční kroužky s trnem a skráňovou skvrnou na hlavě. Na každém boku pak ještě 4-6 skvrn. Kresba se může vyskytovat v nejrůznějších barvách, nejčastěji se setkáváme s černými a modrými českými strakáči. Jedná se o poměrně rané plemeno s dobrými užitkovými vlastnostmi. Mají dobrou plodnost, matky se o mláďata dobře starají, mají dostatečnou mléčnost. Jediným problémem v chovu českých strakáčů (podobně jako u ostatních strakáčů) je dědičnost barev, která způsobuje to, že některá mláďata se rodí jednobarevná. Černá - tzv. kominíci a bílá - tzv. mlynáři. Ti vzhledem k letálnímu faktoru obsaženému v genech brzy hynou.

Český červený (Čč)

Patří mezi malá plemena, dosahuje váhy 2-3,25 kg. Typickým znakem tohoto králíka je sytě svítivě žlutočervená barva, která ba měla být stejnoměrně rozložená po celém těle, včetně hlavy, břicha, končetin a pírka. Srst je přitom velmi hustá v podsadě. Tělo je krátké, zavalité , bez znatelného krku. Hlava je krátká a velmi široká. Uši mají být masité, dobře osrstěné, délky 9 - 10,5 cm.